Vlevo na fotce je socha Šivy (Shivy) blízko Indiry Gandhi u mezinárodního letiště (Delhie).

Bůh sta tváří

Višnu, Boha, který na sebe bere stero podob, aby zachránil lidstvo, považuje mnoho lidí za postavu fascinující s rozmanitými příběhy indické litaratury.

Množství inkarnací indického Boha Višnua, promněnlivého a neuvěřitelně složitého Božstva, dobře dokumentuje proměny, jimiž prošly ideje a duchovnost indických národů za více než tři tisíce let. Nejstarším výtvorem vědské indické literatury je souboru hymnů zvaný "Rgvéda", jenž je datován do druhé poloviny 2. tisíciletí př. Kr. Višnu tam vystupuje jako méně významné Božstvo, podřízené vládě válečnického Boha Indry, vládce hromu a blesku. Ve starých textech je Višnu stvořitel a organizátor kosmu. Je spojován se všemocným slunečním životním principem, i když není slunečním Božstvem.

V Malábháratě - národní indické epopeji, představuje Bůh, ztělesněný Božským hrdinou Kršnou, posvátné hodnoty, jako jsou ctnosti válečníků, absolutní poslušnost zákonů a zejména respektování rozdělení na kasty. To vše je vyloženo v ústřední epizodě díla zvané Bhagavadgíta, čili "Zpěv blaženého", jednom z nejvznešenějších výrazů indické religiozity. Zatímco ústní forma Mahábháraty pochází z počátků 1. tisíciletí př. Kr., Bhagavadgíta je určitě pozdější interpolací.
V průběhu doby na sebe Višnu bral podobu různých indických Božstev, které pravděpodobně uctívala odlišná etnika.
Na konci tohoto asimaličního procesu, který dozrál před 4. stoletím po Kr., byly jeho kulty jako celek systematizovány do kanonických řad Avatarů, postupných pozemských inkarnací Boha.

Napravo je vyobrazena jedna z inkarnací Višnua, tentokrát v podobě Rámy.

Vzhled Višnua

Podle višnuistického náboženského směru v sobě Višnu spojuje celou Trimúrti, nejvyšší trojici hinduismu, tvořenou Brahmou, Šivou a Višnuem. Pohlcuje tedy dvě ostatní Božstva. Je znázorňován jako mladík harmonických proporcí, jenž ve svých čtyřech rukou drží své hlavní atributy: posvátnou lasturu, symbol zvuku všehomíra: válečný kyj, nástroj k odstranění prokletí nevědomosti, kolo, symbol univerzálního zákona, květ lotosu, znak krásy a kosmické čistoty.
Višnu obývá ráj zvaný Vaikuntha, který se podle hinduistických představ nachází na vrcholku nedosažitelné a nevýslovně čisté hory. Slouží mu dvě Bohyně - Lakšmí - Božstvo blahobytu a štěstí, a Bhumi, Země. Cestuje na zádech Božského Carudy, napůl člověka a napůl ptáka.

Vpravo: Meenakshi chrám v Madurai - Indie - je to jeden z nejslavnějších chrámů věnovaných Šivě.

Počet Avatarů kolísá od deseti do dvaceti osmi. Dnes ostatně najdeme slovo Avatar i ve francouzštině, kde značí přeměnu či metamorfózu. Višnuovy Avatary po sobě následují chronologicky.
Od 1. století po Kr. jsou předmětem systematického kultu. Jsou výrazem hlubokého vztahu k času a historii, jenž je tak přiznačný pro indickou spiritualitu.
V průběhu času doplnila válečnickou odvahu Boha a jeho odstup od lidských záležitostí, jak se o nich zpívá v Bhagavadgítě, ideální láska mezi mužem a ženou, oslavovaná v příběhu Kršny, jedné z jeho inkarnací.
Ve středověku (mezi 8. a 15. stoletím po Kr.) byl Višnu uctíván s novou vášní a zápalem. Intenzita kultu byla taková, že mezi Bohem a člověkem, který ho uctívá, mohlo vzniknout nové pouto: dochází k naprostému náboženskému odevzdání, zvanému "bhakti". Stálost, kontinuita, změna a uchování: to jsou charakteristické rysy Boha, jež jsou naprostou antitezí ničivého násilí a téměř nekontrolované tvořivé síly, jakkoli nesmírné, Šivy, ústředního Božstva jiného směru hinduistického náboženství. Během dějin vesmíru sestupoval Šiva z absolutní dokonalosti svého ráje a bral na sebe rozličné podoby, aby zachránil lidstvo před nebezpečími a intrikami osnovanými silami chaosu a neřádu.
První tři "sestoupení" ve zvířecí podobě se odehrály v dobách, kdy převládal ještě neárijský kult.

Vlevo: Z pupku spícího Višnua vyrůstá lotos, jenž dá život Brahmovi, Stvořiteli.

Ve své první inkarnaci na sebe Višnu vzal podobu Matsji, ryby. V této podobě zachránil před všeobecnou potopou Manua, krále a otce všech lidí. Matena se zjevil Manuovi v podobě malé rybky, pak však začal růst, až se stal nesmírným a vyšlo najeho jeho Božství. Ryba Manuovi navrhla, aby si postavil archu, kterou si přivázala k ocasu. Tak pak odvedla Manua k suché zemi.
V další inkarnaci byl Višnu Kúrma, želva. V této podobě pomohl Bohům v jejich boji proti démonům: umožnil jim najít ambrosii, díky níž se stali nesmrtelnými.
Na dně oceánu z mléka posloužila želva jako podložka pro horu Mandaru, okolo níž se ovinul had Vásuki. Bohové a démoni použili hada jako lana, aby horu roztočili jako obrovskou káču. Ze dna tohoto oceánu prýští ambrozie, ale je tu také Surabhi, posvátná kráva a Parijata, nebeský strom, jehož větve z korálu splní jakékoli přání, nymfy apsáry a Bohyně Lakšmí, která se zrodila z květu lotosu.
Třetí Višnuovou inkarnací byl kanec, Varáha. Svými kly zvedl Varáha k Zemi, kterou právě tisíc démonů svrhlo do oceánu nicoty. Při této příležitosti kanec zabil Hiranjákšu, náčelníka démonů.

Napravo je socha Haré-Hary, složeného obrazu Višnua (vlevo) a Šivy (vpravo), khmerské umění 6. století (Paříž, Musée Guiney).

Významy

Mýty spojené s Višnuovými Avatary oplývají esoterickými význami. Ryba, želva, kanec, to jsou zvířata spojovaná s bahnitou vodou - kanci se válejí v bahnitých kalužích, a to je narážka na prvotní vodstva, jež zdůrazňuje Višnuovu stvořitelskou roli.
Jiným vyjádřením schopnosti Višnua jako stvořitele je mýtus o oceánu mléka a želvě, jež ve svém krunýři nese neustále se otáčející horu Mandaru. Podle Indů jakékoli otáčení obsahuje celý cyklus stvoření a zániku vesmíru.
Když kanec zdvihne Zemi svými kly, naznačuje tím směr, odpokud kyne spása: daleko od tohoto nedokonalého světa, směrem k prahu nadsmyslovosti.
Narasinha, napůl lev a napůl člověk, představuje strašlivou moc, Boží moudrost, schopnou překonat jakoukoli materiální překážku.
Příběh o trpaslíkovi Vámanovi ukazuje, jak zanedbatelná je lidská existence, které se podaří najít cestu ke spáse prostřednictvím zjevení Višnua a jeho stvořitelského činu.

Vlevo je 108 x vytesaný Shiva ve skále - Tungabhadra - Hampi.

Shakti

Pro Shakti se užívá v Hinduismu vícero jmen, avšak co je nejdůležitější, ve všech figuruje jako Božská matka reprezentující dynamiku, aktivitu a principy ženské síly. V etmologii v Shaktismu, je Shakti pojmem odvozeného slova velká moc. Bohyně je též spojována s Višnou jako Šiva.

Shakti.

V další epoše se Višnu stal Narasinhou, napůl lvem a napůl člověkem. Světa se zmocnil démon Hiranjakašipu, který získal od Boha Brahmy privilegium, že nemůže být zabit za dne ani za noci - ani Bohem, ani člověkem, ani zvířetem, ani uvnitř, ani vně budovy, ani na nebi - ani na Zemi.
Bůh se proto v podobě napůl lidské a napůl lví, tedy ani člověk - ani zvíře, ukryl ve sloupu. Bylo to za soumraku, teda ani za dne, ani za noci. Napadl démona na prahu, tedy ani v paláci, ani mimo něj. Posadil si ho na kolena, takže nebyl ani na zemi, ani nebi a spolkl ho. Potom řichází epizoda trpaslíka Vámany. Tehdy totiž jiný démon, Bali, nabyl askezí takové síly, že ovládl celý vesmír. Baliho prestiž v jeho království byla již taková, že začala zastiňovat slávu Bohů.
Višnu se tedy Balimu zjevil v podobě trpaslíka Vámany a požádal ho, aby mu daroval jen tolik země, kolik obsáhne třemi kroky. Bali žádosti vyhověl, ale Vámana se proměnil ve Višnua. Třemi kroky obsáhl Zemi, nebe i hvězdnou sféru.
Po těchto pěti prvních inkarnacích následovaly inkarnace válečnické: Parašuráma, Rámačandra a Kršna. Parašuráma, což znamená "Ráma ozbrojený sekyrou", je protagonista krutých bitev, které se odehrály mezi kšatriji, členy válečnické kasty. Nad Parašurámou zvítězil pouze Rámačandra "Ráma krásný jako Luna". Se svou ženou Sítou a bratrem Lakšmanou je hlavním hrdinou eposu Rámájana. Poté se Višnu změnil v Kršnu, Černého. Mýtus o Kršnovi, skutečném Bohu s lidskými rysy, a také jedinému Bohu indické mytologie, který zemře, je plný masakrů démonů a strašlivých příšer, ale také mimořádných erotických dobrodružství Kršny a tisíci pastýřek, a zejména s jeho favoritkou Rádhou.

Miniatura z Mahábháraty, která spolu s Rámájanou tvoří poklad epické indické literatury. Stéla z 10. století zobrazující Višnua převtěleného v kance, Indická náboženská tradice dovoluje uctívat Boha v jeho zvířecí podobě i různých inkarnacích.

Na konci svého života pastýře Kršna dobyl zpět království a vydal se se svými žáky a šestnácti tisíci manželek k pramenům Indu, kde založil nedobytné a svaté město Dvaraku. Potom Kršna pokračoval v účasti na bojích popsaných v Mahábháratě.
Na prahu stáří se Kršna, poslušen indické tradice, odebral do ústraní lesa, aby tam meditoval, ale nakonec tam byl zabit šípem jistého lovce. Jeho smrt znamená pro buddhisty začátek nynější epochy. Kalijugy, doby postupující temnoty.

Známka vydaná Indickou poštou dne 19. června 2003 - vládní muzeum.

Desátou inkarnací očekávají hinduisté v budoucnosti. Bůh se má zjevit jako Kalkin, tedy cválající na bílém koni. Tehdy odmění ctnostné a potrestá špatné, načež se svět rozpadne, aby dal vzniknout novému, zlatému věku.
Pro ortodoxní visnuisty nemůže být Buddha Bohem. Vidí v něm další Višnuovu inkarnaci, ve které Višnu sestoupil na Zem, aby podvedl démony a přesvědčil je, aby se vzdali správných rituálů, například krvavých obětí, a odchýlili se od cest véd.
Buddha tímto způsobem napomáhá rozpadu řádu světa a anticipuje příchod Kalkina, posledního apokaliptického Višnuova Avatara.

Napravo je Shiva a Parvati, malba z Smithsonské instituce.

Višnuova vtělení

Vlevo je detail thajské knihovny z lakovaného dřeva, na níž je zachycen výjev z Rámájany, eposu vytvořeného podle tradice básníkem Válmikim.

Napravo je socha znázorňující Shivu (vlevo) a jeho manželku Umu (vpravo). Je uložená ve Smithsonianské instituci ve Washingtonu D.C.

Milující a ochraňující aspekt Božské prozřetelnosti ztělesňuje Višnu, k němuž se lidé obracejí v rámci bhakti, osobní zbožnosti, která nastoluje mezi Božstvem a jedincem privilegovaný vztah.
Kdykoli je svět ohrožen zničením silami chaosu, uplatní Višnu své schopnosti spasitele a převtělí se do světa lidí, aby jej zachránil. Ráma a Kršna jsou vlastně sedmou a osmou inkarnací Boha.

Spolu s Mahábháratou představuje Rámájana esenci indické epopeje. Zatímco Mahábhárata je eposem vyšších tříd, bráhmanů a kšatrijů, válečníků, Rámájana je barvitým lidovým příběhem, který si i dnes připomínají miliony obyvatel indického subkontinentu představeními v divadlech, tanci, písněmi, ale i obrázkovými televizními seriály. Na vesnicích stačí dětem kníry nakreslené uhlím, trocha líčidla ke zvýraznění očí a pár stébel trávy a již představují Hanumana, prvního mezi opicemi a přehrávají si výjevy z Rámajany. V tomto eposu se mísí všechny prvky lidového románu: láska a nehynoucí věrnost, jíž jsou kladeny překážky, proradnost nepřejících odpůrců, bratrská láska, kterou nic nerozdělí.
Tradice přisuzuje Rámájanu velkému mudrci sanskrtského jazyka rši Válmíkimu.
Dílo bylo složeno po Mahábháratě, jejíž kvazidefinitivní verze byla zredigována mezi lety 700 až 600 př. Kr. Badatelé se domnívají, že dvacet čtyři tisíce slok psané verze Rámájany, seskupených do sedmi částí, je o tisíc let mladší, tedy si 4. století po Kr. Události se totiž odehrávají na východních pláních státu Uttarpradéš a lze je přisoudit indoevropským etnikům, jež jsou označována za nositele "védské kultury" rozvíjející se v polovině 1. tisíciletí př. Kr. Protagonistou epopeje je Ráma, kmenový hrdina nebo polobůh, možná inspirovaný skutečně existující postavou. V 1. tisíciletí po Kr., v době, kdy dostal kult Višnua konečnou podobu, byl Ráma pokládán za jednoho z Avatarů - vtělení tohoto Boha.

Vlevo jsou tanečníci z Indonésie při představení Rámájany. Během staletí měl epos takový úspěch, že dnes inspiruje hudbu i divadlo.

Ráma je synem Dašarathy, krále Ajódhji, prosperujícího města v údolí Gangy, a první královny Kausalji. Jeho bratři Lakšmana a Šatrughna jsou synové druhé královny Sumatry.
Jeho třetí bratr - Bharata, je synem třetí královny, Kaikéjí. Od dětství hájil spravedlnost proti silám chaosu. Mladý Ráma bránil kouzelnými zbraněmi, které dostal od Boha Šivy, meditující askety před pokušeními démonů Rákšasů. Když Ráma dospěl do věku, kdy mohl pomýšlet na svatbu, odebral se doprovázen dle zvyku kšatrijů, kasty válečníků, svými bratry na dvůr Džanaky, krále Vidéha, území mezi řekami Kósí a Gandak, na severovýchod od Gangy.
Džanaka měl dceru Sítu (Brázda), to proto, že se zázračně objevila v brázdě vyryté pluhem vedeným svým otcem. Uchazeči o její ruku museli projít zkouškou: ohnout luk, který Džanaka dostal od Šivy. Jedině Rámovi se to podařilo - a tak získal Sítinu ruku.

Vlevo je Višnu znázorněný na stéle ze 14. století (Milán, galerie Mandala).

Když se pak vrátil do Ajódhji, chtěl ho jeho otec ustanovit dědicem trůnu, ale třetí královna Kaikéjí, ho přinutila, aby uposlechl dávného slibu, podle něhož měl posadit na trůn svého čtvrtého syna Bharatu. Král se zlomeným srdcem se podvolil a vyhnal Rámu na čtrnáct let do lesa. Když pak Dašaratha zemřel žalem, Bharata dal povolat svého bratra zpět, ale on odmítl, že se vrátí, až uplyně oněch čtrnáct let. Během dob ve vyhnanství se potýkal s démony a temnými silami, čímž si získal velkou slávu. Jeho bratr zatím položil Rámovi sandály na trůn a vládl jeho jménem. Rámova proslulost při potyčkách s obludami rostla, což vzbudilo žárlivost a nenávist jednoho z nejmocnějších démonů - Rávany, krále dalekého ostrova Lanky. Rávana byl vychytralý, až prohnaný a lstí vylákal krásnou Sítu, unesl ji do svého paláce a zavřel v harému. Jeho pokusy o svedení však selhaly.

Tanečník představující jednu z antromorfních opic (na obr. je pouze maska), které v Rámájaně pomohly Rámovi získat zpět manželku Sítu.

Ráma a Lakšmana potřebovali spojence, a proto se obrátili na Sugríva, krále opic, se kterým uzavřeli spojenectví: Ráma pomůže Sugrivovi dobýt zpět království, které uchvátil jeho bratr Valí, a opice mu pomohou získat zpět Sítu.

Západ slunce v Indii: fotografie z jedné z planin Uttarpradéše, kde se odehrává Rámova epopej.

Oddaným služebníkem se stal Hanuman, silný a moudrý opičák, Hanuman, přeměněn v malé zvířátko, oklamal Rávanu a dostal se až k Sítě, aby ji utěšil a dodal jí naději. Opičí kapitán Nala, který je nadán kouzelnou schopností způsobit, aby kameny plavaly po vodě, vybudoval se svými čaroději Nalasétu, Nalův most, spojující ostrov Lanku s pevninou.

Dvě fresky z Buddhova kláštera v Bangkoku v Thajsku, jež ukazují výjevy z Rámájany. Indický epos byl rozšířen v celé jihovýchodní Asii.

Opice, ozbrojené a vedené Hanumanem, pak spolu s Rámou přepadly ostrov Lanku. Ráma bojoval se zlým Rávanou a zabil ho. V tomto boji zahynulo nesčíslně démonů a svět je tak zbaven jejich hrozivé přítomnosti.
Ráma se znovu setkal se Sítou. Ale tradice vyžaduje, aby žena poderželá z nevěry podstoupila zkoušku ohněm: však ani Ráma sám nevěřil jejímu slovu. Zoufalá Síta vystoupila na hranici postavenou Lakšmanou, ale plameny jen olízly její oděv, aniž by jí ublížily. Sám Agni, Bůh ohně, přispěchal, aby dosvědčil ctnost Rámovy manželky.
Existuje ještě jedna verze příběhu o zapuzení Síty: ta, opuštěná v lese, dala život dvěma chlapcům, Lavovi a Kušovi, z nichž se stanou hrdinové. Ráma pak přijal Sítu zpět.

Vlevo je socha Natarajy (Shivy - Šivy) - Metropolitní muzeum umění v New Yorku.

Hanuman

Tabulkový obraz s výjevem Rámájany.

Hanuman je silný a moudrý, odvážný, ale především věrný Rámovi, jemuž je hluboce oddán. Jelikož je to opice, má chabou paměť, což je docela velký nedostatek. V bitvě u Lanku byl Lakšmana znázorněn otráveným šípem, uzdravit ho mohla jen rostlina rostoucí v Himaláji. Vysvětlil tedy Ráma Hanumanovi, jakou rostlinu má sbírat, a opičák se vydal do hor. Když dorazil k horským svahům, zapomněl jméno léčivé rostliny. Protože Hanuman věděl, že Ráma nemůže bez svého milovaného bratra Lakšmany žít, vyrval celou horu a přenesl ji na ostrov Lanku.

Vyobrazení Ganéši. V hinduistické ikonografii je Bůh znázorněný vždy s tělem člověka a hlavou slona. Bůh vědění je obézní, přičemž obezita symbolizuje schopnost vědění postihnout celý vesmír.

Ganéša, zvaný též jako Genapati, syn Šivův a Párvatí, napatří k nejstarším Božstvům indického pantheonu. V komplexu vědění bráhmanů je Ganéša Bohem všeho, co je možno pochopit, zatřídit, spočítat: to z něj dělá Boha vědění a inteligence, ochránce písemnictví a věd.

Šiva

Šiva, nejrozpornější Božstvo indické panteonu.

V nejrozšířenější podobě, jakou zná dnešní racionalizující hinduismus, je jedním ze tří hlavních Bohů. Zatímco Brahma je stvořitel a Višnu přeměnitel, Šiva je ničitel. V indickém myšlení nemá smrt a ničení tak konečný význam, jaký nabyly v západní kultuře: jde pouze o jeden z přechodů, které se opakují v cyklech či nekonečné spirále času.
Smrt je jen přechodem k novém druhu života a proto Šiva uvolnil místo novému stvoření, jehož jméno znamená Zářivý, Šťastný. Jako stvořitel je Šiva uctíván prostřednictvím lingamů (znaků), vztyčených kamenů představující falus boha a jeho nesmírnou plodivou sílu.
Tato Božská moc má - říká se: devět set devadesát devět jmen, mezi nimi Bhágavat, "Pán", Mahádéva či Mahéšvara, "Velký Bůh", Bhútéšvara "pán Bhútů, duchů", Trjambaka, "Ten, jenž má tři oči", Mahákála "Velký čas"…
V nejstarších posvátných textech hraje Šiva pouze druhořadou úlohu. Jeho charakteristiky odpovídají Bohu Rudrovi, nepříliš významnému Bohu, jenž jedná ve stínu mocnějších Bohů, jako je Mithra, Indra, Varuna.. Postupem doby se však jeho vzestup stal neodvratným a jeho postava začala oživovat mýty a alegorie, které již po několik tisíciletí tvoří páteř hinduismu.

Napravo je detail výzdoby khmerského chrámu Preah Pithu v Kambodži, zasvěceného Šivovy.

Šiva musel jeden čas žít jako žebrák, posadil se na vrcholek hory Kailása a s dlaněmi obrácenými k nebi v pozici zvané dhjána mudra, gestu meditace. Tělo si pokryl popelem z pohřební urny, aby připomínal pomíjivost všeho živého - u noho si rozprostřel tygří kůži jako symbol vítězství nad pýchou. Ve vlasech mu září srpek Měsíce a vody Gangy, alegorie čistoty himalájských vrcholů. V pravém uchu měl naušnici kundala, mužský šperk, v levém uchu tatanka - šperk ženský, aby připomněl, že v sobě spojuje oba principy, jež stály u zrodu kosmu. V ruce drží trojzubec, symbol své trojí moci a schopnosti: stvření ochrany, ničení (nebo také minulosti, přítomnosti a budoucnosti). V ruce držel bubínek - symbol vesmírného živta a postupného zničení vesmírů, jež se objevují vždy, když Bůh rozezní nástroj. Okolo kruhu se vinula pískající kobra, znak kosmické energie, na čele se mu otevírá třetí oko transcendentálního poznání, před nímž zaniká iluze materiální reality a vášní a jež vysvobozuje každé stvoření navždy z cyklu znovuzrození a nevyhnutelné smrti.

Vlevo je Šiva, tančící v ohnivém kruhu.

Ženské formy

Šiva má mnoho ženských inkarnací, jež můžeme obecně pokládat za arachická vyjádření kosmické moci Velké matky. Ve svých nejpříjemnějších formách je družka Boha známá pod jmény Uma Dobrotivá nebo Párvátí z hor. Symbolem této Šivovy družky je lev, narážka na osvobození od iluzí, dále má hák - symbol puzení na cestu moudrosti, cukrovou třtinu, která vyjadřuje sladkosti iluzí vlastního já, pět šípů, které značí vítězství nad pěti smysly.
Ve své útočné podobě Bohyně vystupuje jako Dueta Nedostupná. Jezdí na tygru a - ozbrojena od hlavy až k patě - vyráží do boje, aby zničila osm velkých zel: nenávist, lakotu, vášeň, marnost, povýšenost, žárlivost, chamtivost, sebeklam. Nejstrašnější je Kálí Ničitelka, Bohyně ve víru zkrvavených zbraní pobíjí démony ztělesňující zlo - na krku nosí náhrdelník z lebek svých mocných nepřátel.

Vpravo je socha Šivy.

V seriálu

V seriálu Čarodějky se na svatbě Christy a Jeevana stalo, že při hinduistickém obřadu Shakti a Shiva posedli Piper a Lea. Piper pak měla šest rukou a byla hiperaktivní, Leo myslel zejména na sex a byl ochoten svou manželku potěšit čímkoliv. Jakmile jen mohli, už se na sebe lepili, ale co je podivnější víc než jejich nákaza, že se to šíří dotykem dál. Při kontaktu s nimi se nakazila Phoebe, která se pak v práci vrhla na Leslieho. Kouzlo zmizelo po odříkání jiného kouzla, čímž se všichni posedlí stali opět sami sebou.

Shakti a Shiva v Knize Stínů.

Většina textu a fotografií pochází z knihy "Atlas starověkých mýtů"