Flegón byl propuštěncem římského císaře Hadriána. Žil ve druhém století našeho letopočtu, ale je znám dodnes – díky svému případně nazvanému dílu „O podivuhodných věcech a dlouho žijících lidech“, která byla nazvána „první knihou čirých senzací v západní literatuře, jež přežila svou dobu“. Jak naznačuje tento slogan, jde o fascinující sbírku zázraků a nevysvětlitelných jevů, která obsahuje příběhy sahající od monstrózních výtvorů po duchy, kteří se abnormálně rychle rozvíjejí v lidské podobě a mohou být zplozeni dokonce i muži, ale obsahuje i živoucí exempláře domněle mytických a vybájených zvířat. V roce 1996 pořídil William Hansen z exeterské univerzity konečně první anglický překlad Flegónovy knihy. Nejen to, přidal k ní i podrobný komentář s dalšími příklady.
Jedním z mnoha divů, jež Flegón popisuje, byl proslulý kentaur (jemuž dává pojmenování hippokentaur), který byl chycen v arabském městě Saune a poslán jako dar do Egypta, kde bohužel zemřel. Jeho tělo však bylo nabalzámováno a posláno římskému císaři. Nejprve bylo vystaveno v jeho paláci, ale později je přemístili do skladiště. Podle Flegónova popisu mělo toto neuvěřitelné zvíře chlupaté paže a prsty, ale na nohou koňská kopyta, žebra připojená k břichu a k předním nohám, tvář, která měla rozzlobený lidský výraz, a žlutohnědou hřívu, jež získala vlivem balzamovací masti ještě tmavší odstín.

Na obrázku vpravo je Satyr a rolník od Jakoba Jordaense. Malba pochází přibližně z období kolem roku 1620.

Jak si povšiml Hansen ve svém komentáři, v roce 83 př. n. l. byl údajně chycen spící satyr v Nymfaionu, v Řecku. Chytil ho voják, který patřil k armádě římského diktátora Sully, jemuž pak byla kořist přivedena. Když se s ním snažili nějak domluvit, satyr vydával jen drsné a nesrozumitelné zvuky, něco mezi kozou a koněm, a proto ho odvedli pryč. O jeho dalším osudu není nic známo.
Kdysi patřilo k římským divům i zachovalé tělo tritona – mořského muže. Podle popisu, který pořídil řecký zeměpisec Pausaniás, který žil ve druhém století a tělo na vlastní oči viděl, měl tento poločlověk na hlavě vlasy, ale jinak byl celý pokryt jemnými šupinami, jež připomínaly hrubou kůži žraloků. Měl šedivé oči, lidský nos, poněkud široká ústa se zuby podobnými zvířecím a za ušima žábry. Z horní části těla vyrůstaly ruce s prsty, ale namísto nohou byla spodní část těla zakončena jako by delfíním ocasem. Pausaniás viděl podobný exemplář i v Řecku.
Je docela dobře možné, že tito tritoni byli ve skutečnosti příbuzní falešným „vycpaným mořským pannám“, které potměšilý námořníci zručně vyrobili tak, že našili dolní část nějaké ryby na horní část těla opice. Nebo to byly podvrhy jako groteskní Jenny Haniverová a ďábelské ryby, jež byly zhotoveny úpravou vysušených těl různých druhů rejnoků.

Když to všechno zvážíme, dojdeme k podobnému názoru, k jakému došel i Hansen – u zpráv, jež se datují do tak dávných dob, je velmi obtížné rozlišit, co je založeno na úmyslném zfalšování a co na chybné interpretaci – zejména proto, že lidé z tak vzdálených dob velmi snadno přijímali tyto podvrhy za pravé.

Kentauři - podivné bytosti s horní částí těla lidskou a spodní koňskou, symbolizují barbarství ve společnosti v protikladu k řecké civilizaci.
U zrodu Kentaurů, mytických bytostí s tělem koně a lidskou hrudí, stál údajně Ixíón. To byl král Lapithů, lidu ze starověké Thesálie. Tento panovník se dopustil tak krutých činů, že ho žádný Bůh nedokázal očistit: pouze Zeus se nechal oblomit motlitbami a vzal ho na Olymp mezi Bohy. Ale ani tam nedokázal Ixíón potlačit své kruté a chlípné sklony, a tak ho napadlo, že se násilím zmocní Héry.
Bohyně, která cosi tušila, upozornila Dia a ten podrobil Ixíóna zkoušce: dal jednomu mraku podobu Héry, aby Ixíóna vystavil pokušení. Ten se mraku zmocnil a oplodnil ho: z mraku se narodila strašidelná bytost, jejíž koňské tělo korunuje lidská hruď a hlava. To byl první Kentaur.

Ze spojení této podivné bytosti s kravami z hory Pélion v Thesálii vznikl národ Kentaurů, obyvatel hor a lesů, proslulých svou brutalitou a krutostí, jejich zbraněmi jsou skály, kameny a kmeny stromů.
Na Zemi měl Ixíón ženu Diu a syna Peirithoa, jenž byl jeho následníkem na trůn Lapithů. Kentauři se nažili intrikami dobýt moc – tvrdili, že trůn patří všem, ale Peirithoos s nimi odmítl jednat o podílu na vládě. Hrozilo, že konflikt bude trvat velice dlouho. Aby si Peirithoos zajistil mír,pozval Kentaury na svou svatbu s Hippodamií. Víno tekoucí proudem omámilo Kentaury, kteří na ně nebyli zvyklí. Jejich zvířecí instinkty se probudily: jeden z nich – Eurytión, se pokusil Hippodameiu znásilnit, čímž rozlítil Lapithy natolik, že mu za trest uřízli nos a uši. Vypukla nová válka, jejímiž protagonisty už nebyli jen Kentauři a Lapithové, ale i řečtí hrdinové Hérakles, Théseus a Nestor. Boj byl nelítostný. Vyžádal si mnoho mrtvých, nakonec se však Lapithům podařilo zahnat Kentaury do hor na hranicích Epeiru.
Kentauromachiá s vítězstvím Lapithů nad Kentaury se stala symbolem vítězství civilizace nad divošstvím, racionality nad barbarstvím, lidské inteligence nad zvířecím instinktem.

Na váze vlevo je zachycen boj Lapithů a Kentaurů na římském sarkofágu z 2. stol. př. Kr.
V tomto smyslu je často zobrazována umělci klasického období na monumentálních dílech, jako je fronton Diova chrámu v Olympii nebo Théseově svatyni v Athénách.
Stejně tak je vítězství Řeků nad Peršany v roce 480 př.Kr., zobrazené na některých metopách Parthenonu vytvořených Feidiovou školou, symbolizováno nádhernou kentauromachií. Kentauři byli odjakživa inspirací k malbám na vázách. Nejstarší kresba, nalezená na pečeti z mykénského období, svědčí o popularitě tohoto mýtu už v hlubokém dávnověku.
Zvláštní postavy pravděpodobně pocházejí z onoho období řeckého náboženství a kultury, kdy Kentauři symbolizovali spojení s oním světem: kůň totiž často představoval cestu od života ke smrti.
Později se na podkladě představ o zvířecím vzhledu Kentaurů, jejich divokosti a sklonu k pití vytvořily další mýty, podle nichž se Kentauři stali společníky Siléna a jeho satyrů. Oněch duchů lesa a hor, kteří tvořili Bakchovy průvody. Bez krvelačné aury svých počátků, zjemnělí Dionýsovým veselím, byli od té doby Kentauři zobrazováni jako hráči na roh či lyru.
Nejslavnějším Kentaurem je moudrý Cheirón, kterého Homér charakterizuje jako „nejspravedlnějším z Kentaurů“.
Byl vždy spravedlivý, vážený a prý byl dokonce žákem Apollóna. Byl též vynikající hudebník, gymnasta, lékař, věštec a lovec. Byl učitelem velkých řeckých hrdinů a polobohů: Achillea, Dioméda, Iásona, Pélea, Asklépia a dalších..
Protože byl přítelem lidí, často stál v opozici proti vlastnímu národu. Cheirón byl smrtelně raněn šípem otráveným krví Hydry z Lerny, kterým ho postřelil Hérakles v boji Lapithů a Kentaurů. Nic už ho nemohlo zachránit. Cheirón chtěl zemřít, a tak přenechal svou nesmrtelnost Prométheovi. Ale Zeus ho vzal na nebesa, kde je zvěčněn v podobě souhvězdí Střelce.

Některé informace pochází z knihy Záhady planety Země od Karla P.N. Shukera a Atlasu starověkých mýtů“