Malba jednorožce

Název: Býci, jednorožci a rohatí koně

Vějíř oslnivě zlatých slunečních paprsků prozářil listnatý baldachýn lesa a osvětlil mýtinu ukrytou hluboko v jeho zeleném nitru. Ozářil také podivuhodného tvora, který nehnutě, klidně stál, jako oživlá socha utkaná z chvějícího se světla hvězd. Vypadal jako sněhobílý kůň, ale z jeho vznešeného čela vyrůstal uprostřed jeden roh - dlouhý a vykroužený jemně do spirály, na němž hravě tančily paprsky slunce.
Ano, stál zde strážce lesa, opravdový vtělený duch přírody, neboť to bylo to nejvzácnější a nejbáječnější ze všech zvířat, jednorožec. Náhle však ticho tohoto magického výjevu proťal vzdálený zvuk lovecké trubky. Jednorožec zbystřil ihned pozornost, zvedl hlavu a v zářících očích mu kmitl záblesk nepokoje a smutku. Potom náhle zmizel, tiše jako ozvěna jediného úderu srdce, ztratil se hluboko ve své lesnaté svatyni.

Tak vypadá záhadný, nepolapitelný jednorožec legend a lidových bájí. Věda však s jednorožcem udělala krátký proces. A to od doby významného Francouzského zoologa devatenáctého století barona Georgese Cuviera, který prohlásil, že takové mystické zvíře je zoologický nesmysl - tvrdil, že jeden jediný roh umístěný uprostřed čela by se nemohl nikdy vyvinout ze dvou čelních kostí lebky savce. Ale tento Cuvierův názor může být docela klidně nesprávný a neoprávněný.
V roce 1934 totiž biolog z americké Státní univerzity v Maine dr. William Franclin Dove úspěšně a hlavně názorně vyvrátil Cuvierovo tvrzení o nemožnosti, že by z čelních kostí mohl vyrůst jeden ústřední roh - tím, že vytvořil jednorožce - býka. Dosáhl tohoto pozoruhodného výsledku tak, že den starému ayrshierskému býčkovi odstranil embryonální zárodky rohů, zarovnal jejich hrany a potom je transplantoval do středu býčkova čela. Tyto dva růžky rostly v těsném kontaktu vedle sebe a nakonec z nich vyrostl jeden masivní roh, který se jako zbraň natolik osvědčil, že se býček stal respektovaným vůdcem stáda. Přes svoji dominantní roli byl tento jednorohý býk velmi mírný a připomínal tak legendárního jednorožce nejen morfologicky, ale svým chováním. Je to snad jen shoda náhod?
Někteří badatelé dále uvažovali o tom, že není vyloučeno, že by lidé dávných časů mohli znát tuto jednoduchou techniku a že tak vytvářeli jednorohé vůdce stád, jejichž imponující vzhled a současně i klidné chování potom značně ovlivnily vznikající a rozvíjejíc se legendu o jednorožcích.
Vývoj jednoho ústředního rohu u zvířat tedy je možný - alespoň u hovězího dobytka. Koně však budou poněkud jiný případ, protože jim na hlavě nerostou dva rohy (natož jeden) - nebo snad ano?

Malba Giorgia Uccelliniho zobrazuje mystického jednorožce v celé jeho kráse - je to tvor, který existuje v legendách, ale možná existoval i ve skutečnosti.

Ve skutečnosti existují zprávy i o koních s rohy, sice velmi výjimečné, nicméně existují. V roce 1929 např. dva ruští zoologové žijící v Německu P.P. Vinogradov a A.L. Frolov, publikovali krátké sdělení v časopise Anatomishe Anziger. V článku uveřejnili i fotografii lebky koně, u něhož se vyvinul jeden postranní roh na čele. Ještě záhadnější pak je následující úryvek z knihy "Přírodovědné dějiny čtyřnožců v Paraguayi u řeky La Plata" od jihoamerického badatele Felixe de Azara z roku 1837:
"Slyšel jsem skutečně o tom, že se nedávno v Santa Fé de la Vera Cruz narodil kůň, který měl dva rohy jako býk, 10 cm dlouhé, ostré a vztyčené, které mu rostly těsně u uší. Další takový kůň z Chile byl přivezen k Donu Johnovi Augustinovi Videlovi, rodákovi z Buenos Aires, se silnými rohy, 7 a půl centimetru vysokými. Tento kůň, jak mi bylo řečeno, byl pozoruhodně mírný. Když však byl napaden, zaútočil jako býk. Videla poslal tohoto koně nějakým příbuzným do Mendozy, kteří jej darovali jednom obyvateli Cordovi v Tucumanu. Ten člověk ho chtěl použít, neboť to byl hřebíček, k založení chovu rohatých koní. Nevím, jaké měl výsledky, ale předpokládám, že docela dobré."

A tedy, jestliže se u koňů mohou vyvinout dva frontální rohy a jestliže je možné vypěstovat jeden ústřední roh z čelní kosti býčka, pak je zcela jistě možné, zejména v dnešní době nepopiratelného a dramatického rozvoje biologického inženýrství, včetně klonování, transgenetických a jiných postupů, že půjde rozvinout lehce upravenou verzi experimentu, který již před lety provedl Dove. Bude možné použít koňskou rohovou (nebo náhražku rohoviny) tkáň a hříbátko, namísto telete, jako příjemce? Byl by to fascinující projekt pro nějaký tým zoologů. Nesměli by se sice nechat rušit tím, že se Cuvier bude hlučně obracet v hrobě, ale koneckonců nestává se každého dne, aby věda měla příležitost vytvořit žijící legendu.

Tito lesní tvorové byly mezi bájnými vyprávěními popisovány i takto: zvíře s tělem koně, osla nebo gazely, s hlavou kozla a jedním rohem vyrůstajícím z čela. Ve středověku v Evropě o jeho existenci nikdo nepochyboval. Jednorožec byl fakt. Zvíře se objevuje pravidelně ve středověkých bestiářích, starých zoologických encyklopedických textech, a zdobí i reliéfy románských a gotických kostelů.
Po rohu jednorožce převelice toužili králové a knížata, protože každý věděl, že roh jednorožce rozemletý na prášek a přimíchaný do jídla má afrodizikální účinky a neutralizuje všechny jedy. Ve většině případů byly takové rohy jen mimořádně velkým levým špičákem narvala, který se ve fantazii proměnil v dlouhou horizontální zbraň. Tento kytovec, vyzbrojený spirálovitým zubem, byl loven v severních mořích.
Jako první o jednorožci napsal řecký lékař a historik Ktesias ve 4. století př. Kr., autor "Perských dějin" a díla o Indii. Hovoří o podivném zvířeti, které žije na indických pláních. Podle něho je to druh divokého osla většího než kůň, s bílým tělem, červenou hlavou a modrýma očima. Tvor je též vybaven dlouhým bílým rohem s černým a sytě červeným hrotem. Zázračný roh se prý mele a používá proti nejhorším jedům. Plinius Starší popisuje ve své "Historia naturalis" jednorožce zcela odlišného vzhledu. Jeho jednorožec má hlavu jelena, tělo koně, nohy slona, ocas kance a na čele má jeden dlouhý roh. Je divočejší než jakákoli šelma a ještě nikomu se nepodařilo jej zkrotit.

Rukopis, kde vidíme jednorožce ne nepodobného kůzleti, dodnes nejslavnější znázornění (Chantilly, Musée Condé).

V řecké verzi Starého zákona ztotožnili někteří odborníci hebrejské "re´em" (velké zvíře) s jednorožcem. To stačilo, aby byla existence jednorožce Svatým písmem posvěcena.
Physiologus, sbírka stručných popisů zvířat sestavená někdy mezi 2. a 4. stoletím neznámým alexandrijským autorem, nabízí obraz jednorožce, který se stal ve středověku velice populárním. Je to totiž malé zvířátko vzhledu kůzlete. Je velmi divoké a lovci se k němu nemohou ani přiblížit, protože každý ví, že jeho roh je nepřemožitelný. Jedině panna ho dokáže přilákat, neboť jakmile ji ucítí, přijde k ní a položí jí hlavu do klína. Strpí, aby ho panna kojila a odvedla ho do královského paláce, kde už čekají lovci.
Jeden z exemplářů Dámy s jednorožcem (Paříž, Musée de Cluny).

V seriálu čarodějky byl jednorožec poslán sestrám na pomoc v době, kdy ze světa zmizela magie. Byl poslán na poslední chvíli a sestry nebyly schopné ho vrátit. Za pomoci prášku z jeho rohu pak i bez magie byly schopné magii používat, protože co je víc magického a krásného, než jednorožec. Prách z jeho rohu je posvátný a nabitý magií za každých okolností.

Některé informace a obrázky pochází z knihy Záhady planety Země od Karla P. N. Shukera nebo Atlasu starověkých mýtů.