Tento článek pojednává o mytologických bytostech – o démonech.

Moderní vědci přijímají slovo démonologie, což je všeobecné pojednání o démonech, s jistou odměřeností. Dokonce i v táboře okultistů se tento obor tajných věd přijímá s velkou nedůvěrou a z převážné většiny je odmítán. A není se čemu divit. Podrobí-li člověk literaturu pojednávající o tomto předmětu zkoušce, těžko se může ubránit nedůvěře. O démonech totiž nemáme žádný hmatatelný důkaz.
Ale jako člověk již před tisíciletími věřil na nadpřirozeno (duchy, démony, faustovské smlouvy s pekelnými mocnostmi, anděly, božstvo…), tak ani v našem osvíceném čase nechybí lidé, kteří tuto víru a tradice pokládají za nepochybnou realitu. Víru v tyto bytosti a ve snaze vystopovat spojení s těmito silami nebyla ještě žádná doba schopna plně vyhladit, tudíž se o tomto tématu mluví dál. A nejen mluví, spousta lidí i bádá a hledá hmatatelné důkazy, kterými by mohli svá tvrzení a svou víru podložit. Někteří dokonce z bádání přejdou k činům: vykonávají obřady a rituály a neštítí se dokonce obětovat zvíře – v některých případech i lidi.
Vždy existovali lidé, kteří byli schopni střežit tajnou vědu, takže se zachovala od prastarých časů až dodneška. S výjimkou démonologie a pravého rosenkruciánství, to už dnes není tak tajné a záhadné, protože se o tom píše v knihách, časopisech i odborné literatuře. Démoni i jiné nadpřirozené bytosti se objevují ve filmech a seriálech a stávají se tak předmětem mnoha témat a dohadů. Velevážená inkvizice už v současnosti nezabavuje žádné rukopisy a nevodí jejich autory s křížem a korouhví na hranici. Dnes je svoboda slova a možnost otevřeně vyjádřit své názory.
Ti, jež se zabývají démony nejvíce a mají slabou vůli (nebo jsou jen někým ovlivnění), ti se často stávají obchodníky s okultismem, jelikož jsou pohlceni tím, co zjistili, zažili nebo touží zažít. Někteří se chtějí dostat k moci, jiné láká tajemno.
Postoj katolické církve (i té dnešní), je vůči démonologii odměřený. Nejsou zrovna dvakrát nadšeni tím, že se toto téma rozebírá. Na jedné straně existenci nižších i vyšších duchovních bytostí uznávají, ale na druhé straně se církev chová v duchu odpovídajícímu současnému vládnoucímu trendu a tyto fenomény odmítá. Proto se není čemu divit, že se objevily stížnosti, že se samotní katoličtí kněží přiklánějí k tomu, aby někoho, kdo hledá pomoc ve zvláštní věci, zesměšnili, než aby mu byli nápomocni magií či motlitbami. Jmenovitě katolická církev vlastní bohatý materiál o všech druzích démonologie ze všech dob. V boji proti démonickým vlivům používala žehnání, která obsahují náboženské formule pro tento účel.
V souvislosti s duchovními silami nabízí démonologie každé faustovské povaze splnění různorodých přání, ovšem na účet toho, jenž přání vysloví (což kolikrát končí smrtí dotyčného. Ba hůř, ztrátou jeho duše).
Vůle a víra jsou základní síly veškeré magie. Ano, víra, ať už odůvodněná nebo falešná, je mocná síla, spočívá-li na intenzivní představivosti. Jsou jen vzácné výjimky, kdy i pochybovač dosáhne úspěchu. Často obdivuhodné výsledky, kterých dosahují prosté osoby při praktikování 6. a 7. Knihy Mojžíšovy, mohou být způsobeny téměř jedinou silou vůlí a neotřesitelnou vírou praktikujících, ovšem za použití určitých magických pomůcek.
Podle starých tradic sestává svět ze dvou silových polí: z pozitivního a negativního.
V duchovních relacích je to přirovnáváno k dobrému či zlému. A protože se u těchto sil jedná pouze o čisté energetické principy, jsou nebytostné, a kde přijímají formu, je tato jen výtvorem lidských myšlenek a představ. Tyto principy (tzv. astrální rovina), jsou v nesčetných variacích formovány a zabydlovány všemi myšlenkami a představami každé živé bytosti. Každá myšlenka i představa se totiž napřed uskutečňuje v astrální rovině. Stovky let – tisíce let – takto živených myšlenek a představ andělů či démonů vytvořily těmto principům určité formy, které existují v astrální říši jako neustálé energetické vibrace, a které ten, kdo na ně věří a přivolává je, v této formě může také spatřit. Na této astrální rovině existují nesčetné vědomé i nevědomé výtvory sil myšlenek a představ mnoha živých bytostí. Právě odtud pocházejí skřítkové, víly, rusalky, nymfy, satyři a další bytosti. Každá myšlenka i představa je totiž živou energií, která je nezničitelná, a tak existují všechny tyto energie dále, i když už dávno vymizely svému tvůrci z paměti. Pokud nejsou znovu živeny, časem se vytratí.
Vyvolávání démonů je vlastně podobné vyvolávání duchů. Je to obdobný typ seance, až na to, že se pronáší jiná formule při vyvolávání. Díky tomu si opatřila spousta lidí hmatatelné předměty o tom, že komunikovali s nadpřirozenem. Existuje dostatek zpráv o skutečných paktech uzavřenými s démony. Zakládají se však tyto zprávy na pravdě nebo jen na choré mysli dotyčných???

Démon je v mytologii a náboženských představách bytost nebo nadpřirozená síla, lidem prospěšná či škodlivá (někdy se prospěšná označuje jako daemon a škodlivá jako démon – do sady ovšem chybí označení neutrálních), nebo nižší bůh, héros. V křesťanské tradici pak zlý duch, ďábel.
Dybbuk je v židovském náboženském prostředí zlý duch či démon, který nemůže najít klid a způsobuje posedlost jiných lidí. Vyskytuje se v lidových vyprávěních a je popsán v Kabale.

V literatuře

V hororech se téměř výlučně vyskytují démoni zlí. Na druhou stranu, v hororech bývají zlí všichni včetně andělů (např. ve filmu Constantin). Může se jednat o démony nehmotné, kteří posednou člověka a nutí ho konat zlo, nebo o bytosti různých, často proměnných tvarů. Mohou mít řadu společných rysů s upíry (velkou sílu a ovládání magie), ale především jsou opakem andělů, a to znamená schopnost přemisťování a zneviditelnění se. I když každý démon má samozřejmě jiné schopnosti a v každé knize, v seriálu i filmu, je démon ztvárněn jinak.

Ve fantasy jsou démoni obvykle rasou stejně dobrou jako lidé, existují tedy jedinci dobří i zlí, nejčastěji ale něco mezi tím. Jsou to silné magicky nadané bytosti a často bydlí v podsvětí nebo pocházejí z jiného světa – může jím být peklo nebo tak může nějaké místo alespoň vypadat. Mohou mít tělo (vlastní nebo „vypůjčené“), ale jeho zničení (bez ohledu na způsob), pro ně neznamená smrt – může je to dočasně vyřadit nebo poslat zpátky odkud přišli. Jejich tělo může stárnout, sami jsou ovšem proti stáří imunní.

Typickými tvary těla démonů jsou křídla (netopýřího typu), ocas, rohy a různé ostny, jež jsou někdy při boji doplněné chapadly, ale vzhledem k tomu, že většina démonů může libovolně měnit svůj vzhled a tvar, jedná se spíše o módu. Démoni bývají mistři magie (především temné a destruktivní – a to se týká i těch dobrých) a jsou označováni jako tvorové chaosu. I ve fantasy mohou být upíři druh démonů, typickým příkladem je svět A. Sapkowského. V něm se vyskytují tvorové chaosu, kteří v našem světě uvízli po katastrofě zvané Konjukce sfér (a nemohou se vrátit) a vyšší upíři patří mezi ně. Skvěle popsaná hierarchie upírů je např. v knihách od Laurell K. Hamiltonové (Provinilé slasti, Rozesmátá mrtvola, Cirkus Prokletých…).

Častým konceptem je, že démoni – všichni nebo některé druhy – se živí emocemi ostatních (hlavně smrtelníků). Nejčastějším příkladem jsou succubové a incubové, živící se vášní sexuálního styku (seriál Charmed s02e05 She's a Man, Baby, a Man!, Blood Ties s01e06 Love Hurts). Jak ovšem někteří autoři poznamenávají, o takovýchto succubách se učencům zvlášť dobře píše, zatímco jiné druhy démonů (nebo i jiné druhy succub) se živí štěstím a energií lidí, kterou si obstarávají třeba tak, že v masce klauna navštěvují dětská oddělení nemocnic či narozeninové párty, a to málokoho zaujme. I když seriál Supernatural by jistě dokázal i to, co se jiným nepovedlo.